Okolonás
Quick search
Místa
Trasy
Zpět na výpis
Historická
+ 7
+ 5
Továrny a továrníci Nového Jičína
Historická
Nový Jičín, Česká republika
11 zastávek, cca 1 hodina 29 minut
Itinerář trasy
Zobrazit v navigaci
🏛
5 min.
Kesslerova vila
Obytný dům restauratéra Johanna Kesslera vystavěla podle vlastních plánů z roku 1895 stavební firma novojičínského stavitele Heinricha Czeike. Představuje příklad moderního bydlení majetných středních vrstev koncem 19. století a je ukázkou historizujícího pojetí výstavby města v předchozích letech. Tomuto účelu také odpovídá velkorysá vnitřní dispozice se zachovanou interiérovou výbavou (dveřní výplně, prosklené dělící stěny, kachlová kamna). V průběhu 20. století v objektu existovala výrobna sodových vod a limonád. Odtud též druhotný název „sodovkárna“. V letech 1995-96 pak proběhla rekonstrukce objektu a v současné době je sídlem Novojické stavební společnosti.
🏭
6 min.
Městská střelnice a tiskárna
<div>Dům městské střelnice by vystavěn v roce 1836 pod bývalým vrchnostenským zámkem v parkánu, nazývaném „Zelené příkopy“. V těchto místech se měšťané cvičili ve střelbě do terčů již od vzniku novojičínské střelecké kompanie v roce 1674. Ve střelnici se odehrával i rušný společenský život města : konaly se zde bály, byl sídlem čtenářského spolku. V roce 1856 zde ukončila střelecká společnost činnost a budova sloužila hostinským účelům. Po krátkém období byl objekt adaptován na tiskárnu. V roce 1879 zde byla přemístěna z Hornobranské ulice tiskárna Jana Nepomuka Enderse, zakladatele tiskařské tradice v Novém Jičíně. Brzy po jeho smrti se stal vlastníkem Rainer Hosch a jeho potomci provozovali a rozšiřovali zde tiskárnu až do znárodnění. V roce 1949 se stala součástí Moravských tiskařských závodů. Privatizací dne 1. dubna 1993 se stala vlastníkem tiskárny firma Kontext, s.r.o., která dům zrekonstruovala do dnešní podoby a pod vedením p. Josefa Kvity pokračovala v tiskařské tradici do 30. Června 2016. Nyní dům slouží k bydlení a obchodním činnostem.</div>
🏭
12 min.
Továrna na harmonia Karla Neussera
Chrámová hudba a zpěv měly v Novém Jičíně odjakživa svou tradici. V roce 1827 zřídil svou vlastní dílnu v Novém Jičíně varhanář Johann Neusser (1807-1878). V mládí vyučil u varhanáře Sebastiána Staudingra z Andělské Hory. Jeho varhanářská dílna v Novém Jičíně začala brzy prosperovat a v září roku 1836 byl Johann Neusser přijat za měšťana Nového Jičína. V jeho díle od roku 1869 pokračoval syn Karl Neusser (1844-1925), který se řemeslu zdokonalil u vídeňského varhanáře Josepha Loypa. Právě on v roce 1881 založil na pozemku bývalé purkmistrovské zahrady (u křižovatky dnešních ulic Jiráskova a K nemocnici) továrnu na varhany a harmonia. Neusserova továrna zanikla na konci první světové války, kdy se podnik dostal v důsledku válečných půjček do hospodářských problémů.
🏛
18 min.
Vila Augusta Preisenhammera
Vila továrníka Augusta Preisenhammera byla postavena roku 1904 jako rodinná vila na ulici s tehdejším názvem Keiser Josefstrasse. Tato ulice vznikala právě na počátku 20. století, kdy byly zdejší pozemky vykoupeny stavební firmou Richarda Klosse a následně zde byla zahájena zakázková výstavba staveb převážně v secesním slohu. Po první světové válce se ulice krátkou dobu nazývala Josefstrasse, ale z podnětu sociálních demokratů bylo její jméno změněno na Marxstrasse. Tento název jí zůstal až do října 1938, kdy opět získala jméno podle císaře Josefa II. (Josefstrasse), a to až do června 1945, kdy byla opět přejmenována na ulici Marxovu. Od roku 1993 do dneška však nese jméno Msgr. Šrámka a samotná budova dnes slouží zdravotnictví.
🏛
2 min.
Vila Hanse Hückela
Novojičínskou továrnu na klobouky převzali na počátku 20. století synové Augusta a Johanna Hückelových. Johannův stejnojmenný syn Hans Hückel se stal dalším z čelních představitelů kloboučnické podnikatelské rodiny, zvláště pak v meziválečném období. Jeho manželkou se stala Grete Czeiczner, dcera novojičínského podnikatele, starosty a stavitele tzv. Czeicznerovy vily v Novém Jičíně.
🎓
5 min.
Vila Hugo Hückela
V malém přírodním parku nad kloboučnickou továrnou vedle zrcadlově komponovaných vil Augusta a Johanna Hückela stojí dům Hugo Hückela. Hugo, syn Augusta Hückela, byl představitelem již třetí generace rodiny Hückelů, která se na počátku 19. století usadila v Novém Jičíně. Hugo byl v mládí vyslán do ciziny, podobně jako tomu bylo u jeho otce a strýců. Za jeho vedení se firma v meziválečném období rozrostla o další pobočné závody v zahraničí a dosáhla konjunktury své produkce. V 19. století byla továrna na klobouky spolu s tabákovou továrnou největším zaměstnavatelem v Novém Jičíně.
🏛
14 min.
Vily Augusta a Johanna Hückela
Rodina Hückelů je celosvětově známá pro svou proslulou výrobu klobouků. Její tradice sahá až do r. 1799, kdy se kloboučnickým mistrem v Novém Jičíně stal Johann Nepomuk Hückel. Rodinná firma Hückelů zavedla v r. 1865 do výroby parní stroj, a stala se tak průkopníkem mechanizované výroby klobouků v celém tehdejším Rakousku. Firma vyvážela své produkty do celého světa a byla oceněna na mnoha světových výstavách. Pokračovatelem tradice výroby klobouků ve městě je dnes firma Tonak.
🏭
7 min.
Městská plynárna
Plynárnu ve městě v roce 1869 na vlastní náklady vybudoval Ing. Friedrich Pippig, majitel strojní továrny v Pruském Slezsku. V té době bylo pro obec zřízení takového podniku velmi náročné na správu a údržbu. Naproti tomu soukromník disponoval týmem pracovníků vybaveným potřebnými technickými vědomostmi. Městská obec Nový Jičín se ve smlouvě zavázala, že od vzniku plynárny nepovolí dalších 25 let výstavbu plynárny další. V návaznosti na to vzniklo i městské osvětlení plynovými lampami. Později podnik převzal Karl Heintze, který ho v roce 1892 po složitých jednáních odprodal městu. Pro město byla plynárna podnikem značně ziskovým a pravidelně byla zmiňována ve výročních publikací Nového Jičína. V této době se svítiplyn těšil velké oblibě a používal se také k pohonu četných plynových motorů, osvětlování místností a uličního řádu. Pokles výroby nastal v období první světové války. Nová obliba plynových spotřebičů po jejím skončení měla za následek, že v roce 1928 bylo šest horizontálních retortových pecí plně vytíženo. Na základě nového projektu v roce 1931 zbudovala firma Didier z Berlína moderní čtyřkomorové vertikální pece a nového 35 metrů vysokého komína. Další rozšíření nastalo v roce 1939 a v roce 1944 bylo přikročeno ke stavbě tankovací stanice pro stlačený svítiplyn. Po druhé světové válce byla plynárna znárodněna a zařazena do podniku Moravskoslezské plynárny. Dnes je v držení soukromé společnosti.
🏭
2 min.
Městská elektrárna
Na počátku 20. století se elektřina začala uplatňovat v mnoha odvětvích a tehdejší starosta města Ing. Jakob Ulrich podpořil roku 1910 myšlenku zřízení elektrárny. V dalším roce 8. srpna 1911 dostalo město pro výstavbu elektrárny stavební povolení a zprovozněna byla 8. dubna 1912. Stavební práce na projektu byly svěřeny firmě Czeike a Wondra, technickou část stavby provedla vídeňská společnost Österreichische Siemens-Schubert-Werke. Elektrárna měla výkon 2 x 220 V, produkovala stejnosměrný proud a výrobní zařízení poháněl parní stroj, jehož komín je zachycen na historických fotografiích. Do 30. června 1915 ji ve vlastní režii provozovala zřizovatelská firma a poté, když se ukázala rentabilita podniku, ji do správy město převzalo. Přesto však nestačila pokrýt potřeby městských podniků a vypomáhat ji musela elektrárna umístěna v kloboučnické továrně Johann Hückel´s Söhne. V roce 1925 byla mezi městskou radou v Novém Jičíně a zástupci Moravskoslezských elektráren sjednána dohoda o dodávce elektřiny. Nový projekt přestavby elektrárny přišel na řadu roku 1930. Až do konce 40. let 20. století byla elektrárna v majetku města, následně byla začleněna do národního podniku. Dnes je objekt využíván převážně jako administrativní budova.
🚂
14 min.
Dolní nádraží
Železniční spojení města Nového Jičína se světem bylo realizováno mnohem později než do jiných okolních obcí a měst. Kupříkladu do nedalekého Suchdolu nad Odrou dorazil první parní vlak trati Přerov – Bohumín 1. května 1847 po tzv. Severní dráze císaře Ferdinanda i přesto, že původně měla trasa vést přes Nový Jičín. Alespoň takto vypadaly první plány Salomona svobodného pána Rotschilda a univerzitního profesora Františka Riepla, kteří stavbu železnice plánovali a financovali. V roce 1863 bylo ředitelstvím Severní dráhy císaře Ferdinanda povoleno přejmenování stanice Suchdol nad Odrou na Suchdol – Nový Jičín, přesto další pokusy o stavbu místní dráhy do Nového Jičína nebyly pro vysoké náklady schváleny. Teprve nový zákon o stavbě lokálních drah z roku 1879 umožnil myšlenku stavby železničního spojení uskutečnit. Novojičínská radnice v čele se starostou JUDr. Hugo Fuxem získala v tomto směru podporu od uznávaného stavitele rakouských železnic Karla von Schwarze. Na jaře roku 1880 bylo započato se stavbou železnice. Po vydání koncesní listiny 7.září bylo v neděli 19. prosince 1880 slavnostně zahájeno železniční spojení Nového Jičína se světem. Bylo dobudováno nádraží Nový Jičín – město. Tato privátní dráha mezi Novým Jičínem a Suchdolem nad Odrou existovala až do roku 1946, kdy byla znárodněna. Železniční spojení je v provozu dodnes.
🚂
Horní nádraží
Císařská a královská privátní Severní dráha císaře Ferdinanda, jak zněl celý původní název, se postupně rozšiřovala o další propojovací železniční úseky. Poptávka po železničním spojení v Novém Jičíně stále rostla, zvláště při ekonomickém rozkvětu kloboučnické firmy Johann Hückel´s Söhne. Tato továrna získala ve druhé třetině 19. století nové zámořské odbytiště v Americe a Asii. Přidaly se i další požadavky podnikatelů z Nového Jičína. Nejen pro tyto zájmy podporující hospodářský růst města mělo být brzy využito nově vystavěné železniční trasy spojující města Kojetín a Těšín, pro kterou byla v roce 1886 získána koncese ke stavbě a provozu. Tento úsek Severní dráhy císaře Ferdinanda obdržel v březnu 1888 další koncesi pro novou odbočku z Hodslavic do Nového Jičína. Železniční spojení na tomto více než 10 km úseku bylo zprovozněno 1. června 1889. Na trati byla povolena maximální rychlost 50 kilometrů za hodinu.