Již v roce 1912 ustavil v Novém Jičíně Moriz Schlesinger společně s Viktorem Böhmem společnost se zněním Böhm & Schlesinger, která vyráběla kloboukové polotovary i klobouky. Mezi oběma společníky však brzy vyvstaly spory a nedorozumění ohledně patentů a vloženého kapitálu, které vyústilo k vystoupení Morize Schlesingera z firmy. V roce 1916 byla firma zrušena a vstoupila do likvidace. Moriz Schlesinger začal upírat své zraky do nedalekého Valašského Meziříčí. V Novém Jičíně tak začala působit původně vídeňská firemní značka Bratří Böhmové. Dolní závod Bratří Böhmové na dnešní Lužické ulici v Novém Jičíně provozoval stříhárnu srsti a finální úpravu kloboučnických produktů. Roku 1922 se novojičínský závod stává samostatným a nezávislým na vídeňské a pražské pobočce. Zvláště pak vlněné výrobky byly světově bezkonkurenční a firma je ze 2/3 vyvážela do celého světa, zvláště pak do USA, Austrálie a na Nový Zéland. V roce 1936 měl podnik své konsignační sklady ve Francii a USA. K roku 1938 bylo v novojičínských závodech firmy Bratři Böhmové zaměstnáno 1 729 dělníků a další 66 pracovalo v domácnostech na stříhání a třídění srsti. Zboží se v Československu prodávalo prostřednictvím jednoho zástupce a čtyř cestujících, pro trhy v cizině bylo k dispozici 32 až 45 zástupců. Po záboru Nového Jičína v říjnu 1938 byla továrna jako židovský majetek konfiskována a v roce 1941 prodána konkurenční německé firmě Hückel. Rodině majitelů továrny se podařilo vycestovat do USA. V průběhu válečných let byla v závodě zřízena výroba granátových hlavic. Po druhé světové válce byl provoz ve značně zdevastovaném podniku obnoven a roku 1946 se stal součástí nově vzniklého podniku Tonak. V roce 1948 prošel novojičínský textilní průmysl znárodněním a roku 1951 továrna připadla národnímu podniku Lodena, který o sedm let později splynul s Karnolou Krnov a výrobu klobouků a tradičních šišáků tak nahradila výroba vlněných látek.